záškoláctví neni fajn, ale je fajn, když je s fajn lidma. i když ti lidi už jsou na vejšce. a stejně jim závidim, že z toho našeho horrible terrible gymplu už vypadli..
jenže pak příjdu, a je to to samý, jako loni. slušňáčci ze třídy na mě zíraj jako na uplného rebela světa, pokaždé když příjdu do školy po nějaké té zatáhlé vyučovací hodině/hodinách/dni/dnech, a učitelé mě začínaj strašit že budu mít N na pololetí a budu přezkušovaná z celýho zasranýho půlroku.
najednou mi zas příjde že jsem zavřená ve svym světě, ve světě kde kurt cobain je bůh kterýho musej všichni uctívat, kde se hrajou rytmy kapely red hot chili peppers, a kde se všichni ztotožňují v textech písní od tdg, protože maj sakra kurevsky velkej význam.
no... a pak to dopadá tak, že den kterej skrz fajn lidi začal relativně dobře končí tím, že jsem se přišla do školy pouze přezkoušet z dějin umění abych dohnala chybějící známky, po cestě na oběd potkám zrovna ty třídní puťky, který mi opatrně sdělují, že budu zejtra dopisovat literaturu (27 popsaných A4 obsáhlým textem...mňam!) a na obědě potkám španělštinářku s tím, že mám u ní víc jak 25ti procentní absenci (což mi mimochodem příjde jako kokotina, když zrovna u ní nějak extra nechybim, a jsou předměty kde jsem to zatahovala víceméně cíleně a tam 25ti procentní absenci nemám..) a ať počítám s tím že se to bude muset nějak vyřešit, a taky naseru D. tím že ho ignoruju načež on nasadí status "challenge accepted" a ignor mi vrací, jenže fakt velkej, třeba že mu něco ne moc pěkného řeknu před ostatníma a on odvrátí hlavu na druhou stranu a začne se s někym bavit).
no ale hlavně to dopadá tak, že pak odcházím ze školní budovy zadnim vchodem aby na mě nikdo nezíral z oken, uvědomuju si že jsem zase on my own, uvědomuju si to všecko, mám ten hnusnej pocit, ten hnusnej pocit nepochopenosti a toho, že kurevsky vyčnívám z davu (jo, vždycky jsem tvrdila že chci vyčnívat... ale občas, občas je to kurva na hovno) a z očí mi tečou slzy. rychle se snažim v mozku najít nějakej důvod proč ještě dejchám kyslík a při mý smůle, žádnej důvod mě nenapadá.
OD OSMÉ MINUTY, NEASI:
Tiež mám ten hnusný pocit nepochopenosti. Ja školu neflákam (zatiaľ, hehehe), chodím tam, sedím na mieste a čumím do steny, pretože nemám tým druhým čo povedať, oni tam sedia, ďalej odo mňa, rozprávajú sa a smejú so svojimi kamarátmi a ja len sedím, hľadím do blba a hovorím si, aby už bol večer. Kurevsky krásny život to ja mám.
PS: raz Otherside dáme spolu! Jachá! A budeme úžasné a všetci nám budú môcť vliezť do prdele, lebo si budú hovoriť, že nás poznali a správali sa k nám ako k hovnám a pritom my budeme slávne a všetci nám budú môcť vyliezť na chrbty, haha. Kurevsky krásny život si to ja predstavujem. Bohužiaľ, iba v mojom vypytlanom mozgu. Nuž... adios amigo. Me gustas tu. :)